Galerie s popisy

Čeho jste si mohli všimnout v uplynulých týdnech ve vsi nebo jejím bezprostředním okolí (více na botany.cz)

Ladoňka (Scilla)

kvete na jaře a patří mezi druhy vytrvalých rostlin rostoucí v podrostu listnatých lesů a křovin; zajímavostí je, že jejich semena jsou roznášena mravenci.

Střemcha obecná (Prunus padus)

je nenápadný okrasný strom, který se na jaře promění v bílý oblak omamných květů ‒ když rozkvete, jaro je tady. Přitahuje opylovače, je významnou medonosnou rostlinou, její drobné černé plody jsou zase potravou ptáků.

Tulipán planý/lesní (Tulipa sylvestris)

rostoucí ve volné přírodě na okrajích keřového porostu a trávníků je zplanělá populace původem kdysi z centrálního Středozemí, asi z období 16. století.

Violka vonná (Viola odorata)

kvete jako jedna z prvních jarních rostlin a její květy voní výraznou vůní, a proto je stále používána jako surovina pro voňavkářství, zároveň je jedlá, lze ji přidávat do salátů, karafy s vodou, na zdobení zákusků. Stejně jako předchozí tulipán nepatří mezi naše původní rostliny, ale byla hojně pěstována už od středověku a zdomácněla v blízkosti lidských sídel, listnatých lesích, v křovinách.

Dymnivka dutá (Corydalis cava)

je naše hojná jarní rostlina rostoucí na humózní půdě lužních a smíšených listnatých lesů. Obvykle můžeme vidět červeně i bíle kvetoucí rostliny pohromadě, kvete od března do května.

Šídlo královské (Anax imperator)

roste na vlhčích stanovištích, v lužních lesích, kvete od března do dubna.

Křivatec žlutý (Gagea lutea)

Je jedním z největších druhů vážek v Česku a výborným a rychlým letcem, se kterým se můžeme setkat od května do srpna. Na fotografii je samice, kterou lze poznat podle zelenohnědého zbarvení zadečku, zatímco samci mají zadeček výrazně modrý. Šídla loví kořist přímo za letu i díky výbornému zraku: obrovské složené oči jsou rozděleny na horní část k vidění na dálku a spodní část uzpůsobenou k vidění nablízko. Larvy šídla jsou dravé, žijí na dně mezi vegetací zpravidla stojatých vodních nádrží, kde loví kromě hmyzu a jiných bezobratlých i drobné rybičky a pulce. Vývoj larvy trvá obvykle jeden až dva roky, larva se mnohokrát svléká, po dovršení larválního vývoje opouští vodu, vylézá na souš, zpravidla na rostliny nebo pevné objekty poblíž břehu, praská na hřbetě a ven vylézá zprvu měkký bezbranný dospělec, jeho pokožka však brzy vytvrdne, a tak je schopen i aktivního letu.

Drvodělka velká (Xylocopa valga)

Drvodělka velká má téměř černé tělo s kovovým leskem a s délkoutěla až 3cm patří k největším druhům včel v Evropě. Každá samice si buduje vlastní hnízdo ve starém nebo trouchnivějícím dřevě. Přes svůj hlasitý bzukot a mohutné tělo to jsou mírumilovné samotářky a výborní opylovači, velmi i užiteční pro ekosystém. Ale pozor, stejně jako ostatní včely mají samičky drvodělek jedovaté žihadlo.

Majka obecná (Meloe proscarabaeus)

Majka je tmavě modrý brouk se zavalitým tělem a nápadně zkrácenými krovkami, veliký až kolem pěti cm. Má zajímavý vývoj. Z vajíček, které naklade samička, se vylíhne parazitická larva a ta se živí pylem a medem v hnízdech samotářských včel. Nejčastěji můžeme dospělou majku spatřit na počátku jara, živí se rostlinnou potravou, ale žije jen asi dva měsíce. Svou nemotornost a pomalost vyvažuje účinnou obranou před ptáky či jinými rušiteli. V ohrožení vyloučí kapku žlutooranžové jedovaté látky (kantaridinu). Při případném potřísnění takové množství sice člověka neohrozí, ale platí doporučení postiženou pokožku dobře omýt a nesahat si do úst či do očí.

Světluška menší (Lamprohiza splendidula)

Babočka paví oko (Aglais io) je u nás běžný druh denního motýla, s charakteristickými oky na křídlech připomínajícími paví ocas, které motýlu slouží k odstrašení nebezpečí, např. predátorů. Samička klade shluky vajíček na spodní stranu zejména kopřivy dvoudomé nebo chmele otáčivého, líhnou se z nich černě zbarvené housenky s bílými skvrnami a černými trny, které z živné rostliny získávají dostatek potravy k zakuklení a přeměnu v motýla. Babočka paví oko přezimuje na rozdíl od mnoha dalších druhů motýlů v dospělém stadiu, ukrytá ve sklepích, na půdách, dutinách stromů atp., a často létá ještě od března do května následujícího roku, letní generace se vyskytuje od června do pozdního léta. Dospělci z pozdního léta pouze přijímají potravu, ale nemají funkční pohlavní orgány, rozmnožují se až po přezimování na jaře příštího roku.

Babočka paví oko (Aglais io)

V poslední třetině června a počátkem července můžeme při troše štěstí pozorovat tzv. „svatojánské“ broučky. Světlušky jsou nejaktivnější zhruba půl hodiny po západu slunce a prozradí je jejich zelenkavě žluté světlo, kterým si hledají partnera. Samci létají se slabým svícením dvou světelných orgánů na břišní straně zadečku a hledají si samičky, které leží v trávě a svítí velmi výrazně. Larvy žijí na zemi a živí se zpravidla drobnými slimáky. I ony mohou slabě svítit. V České republice žijí tři druhy světlušek – světluška menší, světluška krátkokřídlá a světluška větší. Lužní lesy jsou pro světlušky optimální prostředí, v menším množství se vyskytují i ve vlhkých listnatých lesích.Světlušek v posledních desetiletích ubývá po celém světě především kvůli světelnému znečištění a ztrátě přirozeného prostředí.

Kalous ušatý (Asio otus)

Je spolu s puštíkem obecným naší nejběžnější středně velkou sovou, obývající okraje lesů i zemědělskou krajinu s remízky, ale hojně i lidská sídla se zahradami, parky a hřbitovy. Kalousi se přes zimu sdružují do skupin, ve kterých společně odpočívají v hustých korunách jehličnatých stromů, jako jsou např. v lidských sídlech tisy nebo smrky. Pod stromy se pak mohou hromadit vývržky, což jsou sovami vyvrhované nestravitelné zbytky potravy, jako jsou kosti a srst, menší kořist (hraboše, rejsky) totiž polykají vcelku. Charakteristickým znakem kalouse jsou výrazné oranžové oči a chomáčky peří na hlavě připomínající uši, které ale nepoužívají k slyšení, ale pro neverbální komunikaci. Kalous ušatý se v přírodě dožívá v průměru 4 až 10 let, jeho životnost ovlivňují jak stavy hlodavců, tak střety s automobily a dráty elektrického vedení.